pondělí 3. dubna 2017

LAPONSKO

Tak jsem tady s reportem o výletu za polární kruh!

(a předem se omlouvám za možné pravopisné chyby, neb se mi zhoršila čeština, především psaní a formulace)


Spolu s dalšími sedmi kamarádkami jsme si naplánovaly cestu, ubytování a program a ve čtvrtek 2. března se vydaly na šestidenní dobrodružství. Nejprve nás čekala cesta z Lundu do Stockholmu. Tam jsme se na chvilku rozhlédly, doslova vykoukly z nádražní haly a pokračovaly ze Stockholmu do Kiruny, která leží za severním polárním kruhem ve švédské části Laponska.


Po dvaceti hodinách ve vlaku jsme se probudily v našem cíli, městě, ve kterém je největší železný důl na celém světě. Kvůli jeho těžbě budou dokonce brzy město "přesouvat" o kus dále, ale mohli těžbu rozšířit. Naše ubytování se nacházelo ale kus za městem, takže jsme v klidu posnídaly, trochu se porozhlédly po městě a navštívily místní kostel, došly na nákup a potom nás vyzvedl zaměstnanec campu s mikrobusem a odvezl nás až na místo.

Ubytování jsme si našly v Campu Alta, který leží přímo na břehu jezera Alttajärvi v divoké a krásné přírodě. Měly jsme pro sebe celou jednu chatu s patrem s ložnicemi, krbem, koupelnou a vším, co člověk na správné dovolené může potřebovat. K dispozici jsme také měly hned několik saun, ze kterých jsme si nejvíce oblíbily tu největší se vstupem do jezera pod ní, takže jsme se mohly ochlazovat rovnou v sauně. Voda byla ale samozřejmě ledová :D, samotné jezero bylo pokryté více než metrovou vrstvou ledu. Takže to se stalo naším rituálem na každý večer.


V průběhu našeho pobytu jsme podnikaly nejrůznější výlety a legrácky. Například jsme se vydaly na výlet do místního slavného Ice Hotelu a jely jsme tam na sněžných skútrech. Přestože nejsem moc fanda řízení a měla jsem zprvu strach, nakonec jsem usedla za... "řidítka" a dala si pěkných pár kilometrů po sněhu v rychlosti 100 km/h, to byl skutečně adrenalin a hlavně velká legrace :D Do Ice Hotelu jsme se sice nepodívaly, vstupné bylo absurdní, ale došly jsme do blízké Sámské vesnice a rozhodly se navštívit místní muzeum původních obyvatel a kultury. Měly jsme možnost ochutnat místní typické občerstvení jako sobí maso dělané čerstvé na ohni (to jsem raději vynechala) nebo kávu se sýrem, kdy se do hrnečku jednoduše namáčí kousky měkkého domácího sýra. Já jsem si potom za symbolickou částku koupila pytel lišejníků, zavřela se do ohrady a krmila sobíky, kteří se následně nechali šimrat a na to jsem se moc těšila. Byli by mě asi snědli i celou, kdybych se včas nevytratila :D









Dále jsme se jeden den vypravily ještě se dvěma děvčaty na běžky. Nutno říci, že jsem na nich stála poprvé a tak jsem byla každou chvíli na zadku nebo jakkoli podobně zapadlá ve sněhu, protože ty věci prostě nejsou lyže a nedá se na nich vůbec jet! Ale i přes všechny pády to stálo za to, neboť jsme "běžely" syrovou přírodou, která se jen tak nevidí a mohly jsme si tak vychutnat klid a úžasný výhled na krajinu kolem.


Také jsem si ještě stihla krátce vyzkoušet chytání ryb pod ledem - udělá se asi metr hluboký vrt o velikosti standardní švédské ryby, všichni se usadí na sobí kožešinky a pak se čeká. A protože jsou ryby v zimě líné hledat šunku na háčku a raději spí hluboko v bahně, chytaní se nekoná. Ale alespoň jsem potkala nové lidi a zkusila rybařit s dvaceticentimetrovým prutem.


Co se ještě jezera týče, obcházely jsme ho každý den večer, abychom si daly ještě více do těla (procházka měla 6 km) a jednoho dne jsme to nestihly za světla a byly asi v půlce když zapadlo slunce. Zajímavé bylo, že ještě půl hodiny po jeho západu bylo světlo a perfektně vidět, což bylo pro nás středoevropanky zvláštní a nepochopitelné.
Krom saunění, vaření, válení se u krbu, hraní her, tančení všelikých tanců a diskutování jsme po večerech především vybíhaly každých 10 minut před dům, aby nám neutekla polární záře, které jsme se všechny nemohly dočkat. První den jsme viděly pouze něco, co připomínalo mrak z komína, ale další dny už bylo počasí lepší a my viděly tu nádheru konečně na vlastné oči. Musím říct, že se tenhle fenomén nedá přirovnat k ničemu, co může člověk vidět na obloze jinde než právě tady. Těžko se to i jen popisuje a ve skutečnosti to také nevypadá tak sytě, jako na fotkách. Ale je fascinující pozorovat, jak se světla hýbou a mihotají, jak záře mění tvar, intenzitu a barvu. Byla to rozhodně jedna z nejnádhernějších věcí, které jsem kdy v životě viděla.






Poslední fotky nestojí za moc, strašně špatně se světla fotí, ale alespoň pro představu, jak krásná jsou :)

4 komentáře:

  1. Nádherné fotky a ta polární záře, to prostě musí být zážitek nikdy nezapomentulný! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Polární záře musí být naživo pecka. Skútr taky, jen ty ryby bych asi moc neprožívala :-) Ale musím říct, že doma už jsem ráda za jaro, slunce, květenu, ale na tvých fotkách se mi ten sníh líbí :-). Tak užívej, co se do tebe vejde. Také bych už zase nejraději někam uletěla... Vláďa

    OdpovědětVymazat
  3. alušenko, pecka ! tolik nového ! fandím Ti, měj oči otevřené *

    OdpovědětVymazat